Srdce

V horkých parných vedrech se nabízí jediné - útěk k rybníku, lenošení a ponoření se do svých snů. To také bylo jejím plánem. Nebyla šťastná. Žila ve svém snu, který se stále nenaplňoval, což ji činilo čím dál tím smutnější. S každým dnem její naděje rostla, ale zároveň i klesala. Každou maličkost, nepodstatnou drobnost, viděla jako znamení, které jí pomůže dosáhnout svého cíle. Nereálného cíle. Jeho. Myslela na něho dnem a nocí, zdály se jí o něm sny, avšak přes svoji neuvěřitelnou stydlivost se ho neodvážila oslovit, i když ho potkávala téměř každý den. Při takovém setkání se snažila zakrýt svoji nervozitu z jeho přítomnosti, ovládnout svůj třas a zůstat vnitřně klidná. Hluboce se jí to nedařilo a myšlenka, že by na něj mohla promluvit byla v tu chvíli na tisíc mil vzdálená. A tak jí nezbylo nic jiného, než snít o jeho nádherném úsměvu, uklidňujícím hlase, nadýchaných dlouhých hnědých vlasech a blankytně modrých studánkových očích, ve kterých by se ráda vykoupala. Kolikrát si pomyslela, jak ráda by mu dala své srdce. Ale on to neviděl.

Nápad jít se zchladit k rybníku dostalo více lidí. Avšak jí se v hlavě vířilo tolik myšlenek, že nevnímala nikoho kolem. Kráčela pomalu, jemně našlapovala na pokosenou trávu a vnímala vůni přírody kolem, bezstarostný cvrlikot poletujících ptáčků a bzukot dotěrného hmyzu. Vůně čerstvé trávy, rozkvetlých květů, modravé vody se mísila s pachem koupajících se lidí. Náhle však ucítila ještě něco jiného. Onu známou vůni, která značila jeho blízkost. Zarazila proud myšlenek a soustředila se na přítomnost. Přímo před ní se zjevil on. Tlukot jejího srdce se začal zrychlovat a ona vůbec netušila, jak se má zachovat. Pozdraví mě? Jak se ho mám na něco zeptat? Co mu mám jen říct? Nejraději by se otočila a utíkala pryč, ale v tuhle chvíli bylo již pozdě. Stál přímo u ní a poprvé jí věnoval ten kouzelný úsměv, o němž tak často snila. Nejistě se na něj usmála a její nervozita začala stoupat raketovou rychlostí. Myslela si, že jen kolem sebe projdou a ona pak bude nad tímto zlomovým zážitkem šťastně přemítat. Nestalo se tak. Když už byl těsně u ní, sundal si své tmavé brýle, usmál se znovu a tentokrát nejenže ucítila jeho vůni, ale také i pro ni neznámou vůni jeho dechu, kterou si okamžitě zamilovala. Chytl ji za ruku a pošeptal jí, ať ho následuje.

Pomalu ji vedl neznámo kam. V jejím nitru nastala obrovská bouře, zmatek a strach byl vystřídán radostí se štěstím. Kráčeli podél rybníka, tiše a neslyšně. Snad na jeho druhou stranu, kde je méně lidí, pomyslela si. Po chvíli došli konečně na místo. Posadil ji na zem a pohladil po tváři. Nacházeli se u rybníka, avšak schovaní před zraky všech. Kolem nich se rozprostíraly vrby, jejichž větve vytvářely přirozený úkryt. Nikde nikdo. Opět ji vzal za ruku a ona se s každým jeho dotekem vznášela výš a výš. Přitiskl se k ní a podíval se na ni pohledem plným očekávání. Maličko se usmála a snažila se zachovat klid. Přece jen té své nervozity se jen tak nezbaví. Odhrnul jí vlasy z tváře, naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha, ať zavře oči. Poslechla.

Probudila se v místnosti a nechápala, jak se sem dostala. V jejích posledních vzpomínkách koloval on a jeho doteky v jejich společné vrbové skrýši. Rozhlédla se kolem sebe. Šedé zdi, žádný nábytek ani okno, to nevěstilo nic dobrého. Vtom si uvědomila, že je přivázaná k židli. Někdo nás napadl? Kam unesli jeho? Dostala strach. Co když ho zabili? Co když i mne zabijí? Provaz, kterým byla připoutaná, byl tak pevný, že vyvléct se z jeho spárů neměla šanci. Židle byla k podlaze přikovaná, tudíž se nemohla pokusit ani o útěk. Proč? Do očí se jí draly slzy. Vzpomněla si na poslední okamžiky svého života. Ta chvíle, kdy konečně nepatrně dosáhla svého snu. Vzlykla a slzy jí stékaly po tváři jedna za druhou.

Dveře zaskřípaly a do místnosti vešel muž. Podívala se na něj a ihned ji zaplavil hřejivý pocit. Vidět jeho tvář pro ni byla obrovská úleva. Usmála se na něj, on na ni a ona věděla, že ji přišel zachránit. Přišel k ní, v jedné ruce nůž a v druhé kbelík s vodou a ručníkem. Čekala, že ji odváže a ona se mu bude moci vrhnout kolem krku. Místo toho si stoupl těsně před ni a zkoumavě se na ni zahleděl. Rukou nevědomky přejížděl ostří nože, což nezůstalo jejímu zraku skryto. Optala se ho, co se děje. Mlčel, vytáhl z kapes brusku a začal svůj nůž brousit. Zmocnil se jí neuvěřitelný strach. Teplo v jejím těle bylo vystřídáno chladem a zklamáním. Veškeré naděje na záchranu, na společně dokončení jejího snu pohasly. Opět se ho zeptala, kde je a co dělá on. Podíval se na ni a zasmál se tak strašlivým smíchem, až jí to trhalo srdce. „Chceš opravdu vědět, kdo jsem? Tak já ti to ukážu.“ Uchopil své vlasy a jedním trhnutím je shodil dolů. Ty překrásné, hnědé vlasy nebyly jeho. Paruka. Pod ní se skrývaly kadeře černé jako uhel, jež se vlnily jako klubko malých červů. Namočil ručník do vody a pomalu si začal otírat svou tvář. Jeho rysy, které na něm tak obdivovala, nebylo nic jiného než efektivní práce make-upu. Z očí si vyndal kontaktní čočky. Teď na ni hleděl temně hnědý pár. Jen ten úsměv zůstal stejný. Hrůzou se jí rozšířily zorničky a uvědomila si, že tohle všechno byla lež. Vše, o čem doposud snila, byl jeden velký klam. On neexistoval. On byl někdo úplně jiný, než za koho ho měla. A ona, tak naivní a zahleděná jen do svého snu, to neviděla. Uvědomila si to až příliš pozdě.

Věnoval jí jeden se svých zářivých úsměvů, který by ji kdysi potěšil, ale nyní jí způsoboval pouze bolest. Vzal do ruky nůž a začal se k ní přibližovat. Klekl si k jejím nohou a zanořil nůž do kůže jejího palce. Pomalu jej začal odřezávat. Nikam nespěchal, jako by si chtěl tu její bolest do sytosti vychutnat. Nůž jezdil tam a zpátky tak dlouho, dokud její palec nebyl oddělen od zbytku těla. Křičela bolestí. Svíjela se na židli a snažila se uvolnit ty těžce utažené provazy a utéct, avšak nic z toho se jí nedařilo. Prosila ho o slitování. Neslyšel. Uchopil onen odříznutý palec a s chutí se do něho zakousl. Jako by to byla čokoládová tyčinka a ne kus lidského masa. Jejího masa. Zírala na něho s ústy dokořán a nebyla s to klidně dýchat. Prsty ji pulzovala nekonečná bolest, myšlenky jí proudili hlavou jako vodopád, který se nikdy nezastaví. Cítila se tak ponížená. Tak slabá a nemožná. Chtělo se jí křičet ze všech sil, ale nebyla ničeho schopna. Chtěla mu říct, co si o něm nyní doopravdy myslí, avšak neměla sílu. Jejím jediným přáním bylo přežít, netušila však, jak toho dosáhnout. Jakmile dožvýkal poslední článek jejího prstu, chopil se opět nože a začal odřezávat další a další prsty. Nejhorší pro ni byl pohled na něj, jak si její kus těla vychutnává ve svých ústech. Vždy si sedl naproti ní a jedl co nejvíce pomalu. A ona se chvěla strachy při pomyšlení, že se to bude opakovat znova a znova a znova.

Už jí chyběly všechny prsty na nohou i na levé ruce. Pravá ruka zůstala z nevysvětlitelného důvodu nedotčená. Zápěstí měla rozedrané do krve od usilovného snažení se vymanit se z toho proklatého provazu. Čekala napjatě, co bude dál. Srdce se jí svíralo, dech krátil a přes clonu slz už ho ani neviděla. On tam stál, ústa od krve a v očích se mu zračila ďábelská spokojenost. Vytáhl odněkud mnohem větší nůž, než ten, co držel doposud. Pořádně si jej prohlédl a přistoupil k ní. Sklonil se nad její obličej a jejich oči se setkaly. Díval se na ni chtivým pohledem zběsilého šílence, z jejích očí čišelo znechucení. Opatrně položil nůž na její břicho a zajel s ním dovnitř. Vřískla bolestí a na chvíli snad i ztratila vědomí. S každým pohybem nože křičela čím dál tím míň, jak se její tělo pomalu odebíralo do věčných končin. Odhodil nůž a ponořil do ní svou ruku. Začal z jejích útrob vytahovat něco dlouhého. Střeva. Obmotal si je kolem krku jako náhrdelník a svoji ruku opět vsunul do jejího těla. Stále žila, ale hlava se jí motala a život z ní pomalu vyprchával. Vnímala jen jeho ruku, která se prohrábávala jejími vnitřnosti. Každý jeho dotek bolel jako říznutí toho nejostřejšího nože. Každý jeho stisk v ní vyvolal hlubokou beznaděj. Vytáhl z ní její ledviny, nařízl je a jejich obsah vymáčkl do svých úst a vypil, jako by se jednalo o citrónový džus. Už neudržela oči otevřené, přerývaně dýchala a jedním krokem byla v říši mrtvých. Na chvíli cítila klid a mír, obklopovala ji příjemná zář, ale za pár minut se opět ocitla v oné místnosti, plna bolesti a vyčerpání.

Už si myslela, že bolest konečně přestala a ona je mezi neživými. Tu však ucítila jeho horký dech, který páchl od jejích prstů, od její moči a od jejích vnitřností. Násilím jí otevřel obě oči a ona ho spatřila. Postrádala všechnu sílu, proto neudržela víčka otevřená. Vzal tedy jehly a vší silou je zabodl do jejích víček tak, aby své oči už nikdy nemohla zavřít. Pozorovala ho s takovou nenávistí, jakou ještě nikdy nezažila. Nožem jí pomalu začal odkrývat kůži na hrudníku. Pohlédla dolů a uviděla své srdce. Bilo z posledních sil. Sklonil se k ní a řekl jí, co má udělat. Neměla sílu odporovat. Věděla, že konec ji čeká tak jako tak. A věděla, že po tom všem, co jí udělal, by si vymohl své. Nesnesla pomyšlení na další utrpení, byť by mělo trvat jen minutu. Jediným jejím přáním bylo tohle všechno ukončit.

Pohlédla do jeho očí. Usmál se na ni a pobídl ji k činu. Jemně uchopila své srdce, naposledy se nadechla a vytrhla si ho z hrudi. Splnil se jí sen. Věnovala mu své srdce.